Tohle je jeden z nejčastějších důvodů, proč klientovi „nejde" jíst podle plánu, i když ti ten plán umí odříkat ze spaní. Nejde o znalosti, jde o emoce. Spousta jedení vůbec neřeší hlad. Řeší stres, nudu, samotu nebo únavu. A pozor na jednu věc: vina je palivo dalšího jedení. Tahle smyčka položila víc diet než jakákoli „špatná makra".
Fyzický hlad — naskakuje pomalu, ozve se v těle, vydrží počkat, vezme zavděk skoro čímkoli a po jídle jsi prostě sytý, bez výčitek.
Emoční hlad — praští tě znenadání, sedí „v hlavě", chce konkrétní věc (sladké, tučné, slané), nepočká ani minutu a po jídle často zůstane pocit „nebylo to ono" a k tomu vina.
Jednoduchý test, který dej klientovi: „Měl bys teď chuť na obyčejné jablko nebo kuřecí prsa? Když ne a chceš jen čokoládu, nejspíš to není fyzický hlad."
Akutní stres chuť spíš utlumí. Jenže chronický stres ji naopak zvedá a táhne klienta ke kaloricky hutným jídlům. Ta na chvíli nakopnou systém odměny a uleví. Proto „comfort food". Mozek si to uloží jako stres → jídlo → úleva (přesně ten kontext → akce z lekce o návycích). Není to slabost charakteru, je to naučená reakce, kterou táhnou hormony. Až tohle klientovi dojde, sundáš mu z ramen pořádný kus viny.
Vypadá to takhle: stres → emoční jedení → vina a „už jsem to stejně podělal" → větší stres → další jedení. Rozseknout ji můžeš na dvou místech:
Pauza (10 minut). Když přijde emoční chuť, dej si 10 minut, než cokoli sníš. Chuť chodí ve vlnách a často sama odezní. Není to zákaz, je to jenom odklad. A ten vrátí volbu z impulzivního systému (S1) zpátky do toho přemýšlivého (S2).
Pojmenuj potřebu. Nauč klienta zeptat se sám sebe: „Mám fakt hlad, nebo jsem ve stresu, unavený, znuděný, osamělý?" A pak řeš to, co tam doopravdy je. Stres? Procházka, pár nádechů, zavolat někomu. Únava? Spánek, ne cukr. Nuda? Něco dělat. Samota? Ozvat se člověku.
Náhradní akce dopředu. Připrav si s klientem konkrétní „když–pak": „Když přijde večerní chuť ze stresu, dám si čaj / teplou sprchu / jdu se projít / někomu zavolám." Akce, kterou máš nachystanou, vždycky porazí rozhodování na místě.
Nezakazuj, reguluj. Úplný zákaz tu věc jenom zatraktivní (znáš to s bílým medvědem). Líp funguje vědomé, naplánované zařazení v rozumné míře.
Buď k sobě poctivý, pokud jde o hranice tvojí role. Emoční jedení jako běžný vzorec klidně koučovat můžeš. Ale jakmile narazíš na známky poruchy příjmu potravy (záchvatovité přejídání s pocitem ztráty kontroly, kompenzační chování, silnou úzkost kolem jídla, tajné jedení, jídlo jako jediný způsob, jak se klient zklidní), jsi za hranicí svojí práce. Citlivě klienta nasměruj k odborníkovi (psycholog, psychoterapeut, lékař). Není to selhání. Je to péče.
Klikni na otázku a zobrazí se vzorová odpověď.
© Barna Academy — původní text. Autor: Martin Barna.