Hormony, inzulin a chuť k jídlu

Tahle lekce je trochu víc „pod kapotou". Ale slibuju, že po ní úplně jinak pochopíš, proč má někdo hlad, i když zrovna dojedl. Za tím nestojí slabá vůle, ale hormony a to, jak mozek čte signály z těla — někdy správně, někdy úplně mimo. Až ti to docvakne, přestaneš lidi soudit a začneš jim rozumět.

1) Co kouč zvládne (a co ne)

Chuť a přejídání řídí zpětnovazebný systém, do kterého mluví prostředí, chování i biologie. Žádnou z těch věcí nemůžeš škrtnout. Zároveň si nenamlouvej, že to celé ovládneš. Co reálně zvládneš ty? Vnést do toho řád, pomoct klientovi všimnout si vlastních návyků a postupně ho odnaučit ty škodlivé a naučit lepší. Za tou hranicí už běží děje v těle, na které prostě nesáhneš. Drž si pokoru a kompetenci najednou.

2) Hypotalamus — velín chuti

Hormony jsou poslové, co roznášejí zprávy mezi buňkami. Centrum chuti najdeš v hypotalamu:

Tahle centra si s tělem povídají i přes vagovou signalizaci (bloudivý nerv mezi mozkem a střevem). Prázdný žaludek hlásí „jez", plný „dost". Plný žaludek navíc spouští sytost, vyšší výdej a oxidaci tuků.

3) Inzulin — nejen ve svalu, ale i v mozku

Inzulin vyloučí slinivka po jídle, hlavně po sacharidech a bílkovinách. Naváže se na živiny a dá buňkám pokyn „otevři bránu a pusť živinu dovnitř". Co se ví míň: i mozek je na inzulin citlivý a má inzulinové receptory hlavně v hypotalamu. V modelech inzulin v mozku snižuje příjem potravy. Takže to není jen „skladovací" hormon, ale i kus signalizace sytosti přímo v hlavě.

4) Jak vzniká „falešný hlad"

U člověka s nadváhou a sníženou citlivostí na inzulin (tomu se říká inzulinová rezistence) je tahle signalizace rozhozená. Buňky jsou „plné" a rezistentní, glukóza i inzulin zůstávají dlouhodobě nahoře. A trvale zvýšený inzulin pak mozku paradoxně hlásí „jez sacharidy", i když tělo žádnou energii nepotřebuje. Tak vzniká falešný hlad: člověk má chuť a hlad, i když má energie dost. Není to slabá vůle, je to rozbitá signalizace.